Píšeš nějakou ffku a chtěl by jsi ji uveřejnit na našem blogu? Neváhej a posílej na email, který najdeš v kolonce SITE!

Budoucnost patří těm, kteří i nadále věří ve své sny..jednodílovka

6. května 2010 v 19:04 | L.u.L.u. |  Jednodílovky
Budoucnost patří těm, kteří i nadále věří ve své sny
by L.u.L.u.

Tato ffka je na hodně blozích J ale dám ji i sem...

,,Did you forget,
that I was even alive,
did you forget,
everything we ever had,
did you forget,
did you forget,
about me."
Sedím pod mostem. Nemám nic, jen dvě staré roztrhané deky, pár kusů oblečení a vše, co najdu v popelnicích. Žiji takhle už několik týdnů. Možná se ptáte, proč?!
---------------------------------------
Jako malá jsem měla sen. Pro mě reálný, pro ostatní jen nesmysl. Chtěla jsem odletět do Los Angeles, být celebritou, chodit s někým slavným a hlavně zpívat. Tvrdou, poctivou prací se mi vše splnilo. Už jako 18letá jsem vypadla z domu, dala polovinu svých úspor našetřených během posledních let na letenku a …odjela vstříc novému životu.
Netušila jsem však, jaké věci musí člověk umět, aby zapadl a hlavně se udržel nad vodou.
Velké ambice, roztomilý kukuč, smysl pro humor, to nestačí. Potřebujete nebojácnost, rozhodnost, průbojnost, vychytralost.



Zezačátku jsem si vydělávala zpěvem na ulicích a doufala, že mě někdy uslyší nějaký manažer společnosti, a nabídne mi spolupráci. Věděl by o mně celý svět aneb z cizinky se stala chlouba Spojených států. Představovala jsem si to jednoduše, ale opak byl pravdou. Po jednom měsíci, kdy mi vydělané peníze stačili sotva na chleba s vodou, jsem všeho nechala. Zázrak se už čekat nedal, avšak jednou…
Nemohla jsem dál. V pátek, na ten den si přesně vzpomínám, jsem došla na konec Los Angeles. Přede mnou se tyčil vysoký most. Říkala jsem si: nic tě tu nedrží, rodiče se nestarají o svou vlastní dceru, která je na mizině, nikdo tě nechce! Zoufalost zvítězila…vlezla jsem na zábradlí, jednu nohu dala za pomyslnou čáru smrti a zavřela oči. ,,Stůj!" Zakřičí nějaký hlas za mnou a rychlým pohybem mě strhne na tvrdý, studený povrch silnice. Uhodím se do hlavy, přestanu vnímat okolní svět. Jen před sebou rozmazaně vidím oči mého zachránce.

,,Kde to jsem?" Skuhravě zašeptám. Ležím přikrytá dekou v pro mě neznámé místnosti. Je krásně zařízená, tady má někdo peníze, pomyslím si. Pak je život o něco jednodušší…
,,Konečně!" Vytrhne mě z uvažování o hodnotách života příjemný klučičí hlas. Pootočím hlavu jeho směrem, srdce se mi zastaví.
,,Neznám tě odněkud?" Matně vzpomínám pohledem na něj.
,,Řekl bych, že ano. Ale já tebe ne. Jak se jmenuješ?" Posadí se ke mně na pohovku.
,,Anna."
,,Hezké jméno", prohlásí a vymění mi obklad na čele. ,,Co si mě tak prohlížíš?" Zeptá se, když ho hodnou chvíli hltavě pozoruji.
,,Mám vidiny. Protože není možné, aby mě Joe Jonas ošetřoval", přemýšlím nahlas.
,,Chceš abych tě štípnul?" Usměje se a namísto toho mě pohladí po ruce.
,,Co-o, co tu dělám?" Snažím si vybavit předchozí události.
,,Našel jsem tě za městem. Proč jsi chtěla skočit?" Skoro až vyčítavě se na mě podívá.
,,Ty neznáš jaké to je, když ti nikdo nevěří. Vlastní rodiče, přátelé, celé okolí. Měla jsem cíl, který se mi nevyplnil. To je vše, nic víc ani nic míň", vzlyknu a pokusím se posadit. Vyčerpáním se zase sesunu do původní pozice.
,,Nevstávej, jsi ještě slabá", domlouvá mi Joe. ,,Život jde dál, můžeš mít jiný sen", pokouší se
mě přivést na jiné myšlenky.
,,Právě, že život nejde dál. Chci umřít, proč jsi mi v tom zabránil?" Vzpomenu si, co jsem chtěla udělat.
,,Smrt není řešením", pronikavě se mi koukne do očí a odkašle si.
,,Není jiné východisko", začnu plakat. Joe se posadí vedle mě a já se mu schoulím do náruče.
,,Proč mi pomáháš?" Znenadání se ho zeptám.
,,Nechci, abys umřela. Nic na světě ti za to nestojí", silněji mě stiskne.
,,Ale nic mě tu už nedrží, chci být pryč z tohohle koloběhu!" Zvýším hlas.
,,Pššt", uklidňuje mě.
--------------------------------------------
Ano, vzpomínám si na vše velmi živě. Jako by to bylo včera. Jenže ono není.
Promrzlá na kost, bez přátel, veškeré společnosti přestávám pomalu vnímat okolní svět.
Joe, anděl, anděl života a smrti. Pomohl mi, když jsem se pokusila odejít z povrchu zemského, ale podruhé mi nezabrání. Další bolestivé rány se nezahojí, způsobil mi je on.
Ten, kterému jsem věřila. Ano, říkám, věřila. Pomalu si mou důvěrnost získával, otevřela jsem mu už dávno zavřené dveře své duše. Byl mým nejlepším přítelem. Když jsem trávila čas s ním, zapomínala jsem na všechno špatné, co jsem za svůj krátký život zažila.
Vracela jsem se do normálního života pubertální dívky, ale jednou…
----------------------------------------------

,,Promiň mi, nemůžu s tebou být", řekne mi při večerní procházce Joe.
,,Jak to myslíš?" Nechápavě vytřeštím oči, snad mě neopustí, modlím se v duchu. Bez něj bych byla nula.
,,Tak, jak to říkám. Miluji tě, ale nemůžeme spolu být, prostě to nejde", přiškrceným hlasem odpoví a chystá se k odchodu.
,,Počkej! Zbabělče!" Křičím na něj. ,,Chci slyšet důvod! Nejsem pro tebe moc dobrá?!"
,,Jsme každý jiný…", vyhýbá se odpovědi.
,,Ale Joe, já tě miluji. Když je láska, i všechny překážky se dají zvládnout", vzlykám se zavřenýma očima.
,,Není to tebou, ale…", nedopoví, protože mu skočím do řeči.
,,Tebou? Chtěl jsi říct: není to tebou, ale mnou?" Dořeknu za něj.
,,Pochop, prosím", roztřese se mu hlas.
,,Ty se se mnou nechceš rozejít", chytím ho za bradu a líbnu na rty.
,,Nedělej vše ještě těžší", odtáhne se.
,,Já to dělám těžší?" Dám si ruce v bok. ,,Opravdu mě chceš opustit?" Mlčky se podívám do dálky skrz něj.
,,Musím..", jsou jeho poslední slova. Pak odejde. Nevím důvod. Jen to, že můj život je zase, doslovně řečeno, v háji. Podruhé nejsem nic, jen malá tečka mezi několika miliardami obyvatel na celé zeměkouli.
-----------------------------------------------

Nikdy jsem se nedozvěděla, proč mě nechal být. Jen vzpomínkami na něj přežívám. Udržují mě při životě, doufám, že se pro mě vrátí a vše bude při starém.
Tentokrát mi ani zázrak nepomůže, jsem pevně rozhodnutá. Vezmu střep, který jsem našla cestou ke svému momentálnímu domovu, nebo-li mostu. Natáhnu ruku, říznu se. Přichází úlevný pocit.
Když jsem sem jela, nemyslela jsem si, že by vše mohlo skončit takhle. Sebevraždou.
Teď už vím, že život není lehký a nikdy nebude. Budoucnost mi nepatří.
Za pár minut mi celou ruku pokrývá sytě červená krev.
Poslední výdech, než se rozloučím s tímto světem. S Joem.

,, But somewhere we went wrong,
we were once so strong,
our love is like a song,
you can't forget it."

----------------------------------------------
Změnilo by se něco, kdybych ještě den počkala? V novinách totiž 24 hodin po mé smrti vyšlo: Joe Jonas tímto žádá svou přítelkyni o odpuštění, uvědomil si, že bez ní nemůže žít. Chtěl ji uchránit před světem, který je plný podrazů, nenávisti…ale byla to chyba. ,,Vrátíš se ke mně zpátky, Ann?" Šeptá si pro sebe Joe, když si jde kupovat aktuální číslo Los-Angelských novin. Možná v nich najde odpověď…zcela určitě, ale jinou než chtěl. Jeho největší láska si včera vzala život.


                                                                                                By L.u.L.u.









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Domí Domí | Web | 6. května 2010 v 19:18 | Reagovat

Ahppj, děkuju no tak jo udělám výjimku potěšilo mě že chodíš na můj blog tak často :) Takž spřátelím :)

2 Domí Domí | Web | 6. května 2010 v 19:24 | Reagovat

Jako Domí

3 Domush Domush | 6. května 2010 v 20:38 | Reagovat

jeeeeeeeeeeeeeeej :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
:D LOVE FOR USA!